Amélie, která neumí francouzsky
30. 11. 2010
Psal se rok 2001, když do českých kin dorazil film Amélie z Monmartru a společně s ním neuvěřitelná mánie všech dospívajících dívek, které chtěly být v okamžitě stejně krásné, tajemné a francouzské jako sama Amélie. Amélie v sobě nesla všechny atributy toho, co připisujeme francouzské ženě. Byla křehká, roztomilá, skvěle oblečená a mluvila tak svůdnou francouzštinou. Kdo tedy chtěl tenkrát vypadat jako Amélie, musel mít kolem padesáti kil, vlasy ostříhané na mikádo, na sobě pruhované tričko s šálou a mluvit francouzsky. Pamatuji si, že všechny body byly celkem lehce splnitelné, až na ten poslední, mluvit francouzsky. To bych se to totiž musela nejprve naučit.
Jako Amélie jsem vydržela pouze rok. Bylo totiž taky zčásti nesnesitelné, potkávat další tucty Amélií po pražských ulicích. Na filmovém plátně byla totiž Amélie jediná, a to ji činilo s těmi všemi jejími poťouchlostmi právě tak originální. Zatímco když při přestupu na metru potkáte Amélie během tří minut další dvě, o originalitě není žádná řeč. Zatímco mě tedy mánie do postavy Amélie opouštěla, moje láska ke všemu francouzskému mě nehodlala pustit. Pouštěla jsem si francouzské šansony, ačkoliv jsem jim nerozuměla ani slovo, četla překlady francouzských prokletých básníků a dívala se na francouzsky mluvené filmy, samozřejmě s toulkami. Dokonce jsem se podívala do Paříže, která naprosto splnila všechna má očekávání. Byla romantická, byla plná krásných zakoutí, restaurací a parků, a hlavně byla plná francouzsky mluvících obyvatel, kteří, jak jsem rychle zjistila, odmítali mluvit anglicky nebo německy. Ocitla jsem se tedy naprosto ztracené v té nádheře, které jsem srdcem absolutně rozuměla, ale jazykem nikoliv. Pomalu jsem propadala zoufalství z toho, že bez znalosti francouzštiny prostě není možné si Paříž užít. Vždy, když jsem přišla do restaurace a objednala si, jsem využila pár francouzských slovíček a dostalo se mi nadšeného a milého úsměvu. Jakmile jsem ale měla mluvit dál, nutně jsem potřebovala angličtinu. Jenomže, jak zaznělo anglické slovo, bylo po náladě mé i číšníkově. Z Paříže a prvního zážitku s Francií jsem tak měla naprosto smíšené pocity, kdy jsem zčásti byla naštvaná na všechny ty neználky základního jazyka celého světa - angličtiny a zároveň na sebe, že už tolik let toužím po tom se francouzsky naučit, a nejsem toho schopná.
Moje zkušenost tedy znamenala to, že jsem netoužila dostatečně, a proto jsem se rozhodla, že začnu toužit v té pravé míře a tahle touha mé první kroky po návratu zavedla do prostoru virtuální reality, kde jsem si hledala kurz francouzštiny. Francouzština se vyučuje snad v každé jazykové škole, která v Praze existuje, takže otázka byla, jakou si vybrat. Jazyky jsem se do té doby učila vždy pouze v rámci školy, proto jsem neměla žádnou dobrou ani špatnou zkušenost s některou z nabízených institucí. Nakonec jsem dala na poradu kamarádky, která mi doporučila jazykovku Tutor, u které se učila anglicky nikoliv jako jednotlivec, ale jako zaměstnanec společnosti, která si zařídila firemní výuku jazyka. A protože jsem neměla žádné jiné reference ohledně jiných škol, přihlásila jsem se na kurz právě tam. Nakonec jsem si našla i vyhovující čas a moje stále oddalovaná francouzština konečně mohla začít.
První týdny jsem se proklínala za to, že jsem přestala být líná a k něčemu se odhodlala. Pokud jste někdo s francouzštinou začínal, jistě víte, jak krušné začátky jsou. Všechna ta výslovnost, která je naprosto odlišná od všech těch napsaných písmen na papíře, všechna ta šílená „er“ a přídechy! Myslela jsem, že učení se fonetiky nebude mít konce. Naštěstí jsem jednoho dne, kdy jsem byla skutečně nešťastná sama ze sebe a své neschopnosti se alespoň něco správně naučit, potkala na chodbě jazykovky studenta z jiné třídy. Koukal na mě a asi jsem musela vypadat skutečně sklesle, když mě najednou oslovil a usmál se s tím, že co mě to trápí? Ihned jsem mu vyklopila vše o své touze naučit se francouzsky, zároveň o mé neschopnosti naučit se francouzsky a tom, jak se prostě do Francie musím znovu vrátit a zažít to, jak se tam skutečně žije, což se nestane jinak, nežli když budu umět francouzsky. Onen mladík, Kryštof, se rozesmál na celé kolo, že prý by moje problémy chtěl mít. Okamžitě jsem se na něj zatvářila tou nejvraživější grimasou, kterou jsem schopná nasadit a hodlala se otočit na podpatku a odejít. Kryštof mě ale stihl zastavit s tím, že se omlouvá, ale že se prostě musí smát, protože ta třída, ze které právě vyšel, je třída, ve které se pokouší naučit se čínsky! V tu chvíli mi všechno bylo jasné a musela jsem se smát taky, protože představa, že existuje blázen, který chce ovládnout jazyk, který ani nemá latinku, ani není žádnému z evropských jazyků podobný, mě naprosto uzemnila. Takže já se tady vztekám se svou fráninou, když se pán hned vedle snaží proniknout do tajů takového šílenství, jakým je čínština. Kryštofovo snažení mi hned zvedlo náladu a rozhodla jsem se nevzdat se a s tím žabožroutským jazykem bojovat do posledního dechu. Vždy, když jsem začala propadat chmurám, že ze mě nikdy nebude ten, na koho se budou Francouzi v restauracích usmívat, jsem si vzpomněla na Kryštofa a jeho čínštinu a vize, že vážně může být hůř, mi hned pomohla vzchopit síly a pustit se do boje s časováním. Nakonec jsme se Kryštofem začali pravidelně po našich „bojových“ hodinách scházet a dodávat si elán. O prázdninách jsem se rozhodla vyjet do Paříže a zkusit na podruhé své štěstí. Od Kryštofa si vezmu adresu, abych mu mohla začerstva vylíčit své restaurační zážitky. Obávám se ale, že až Kryštofovi své plány oznámím, rozhodne se odjet do Číny, tak aby se mi vrátil…