Čínsky z lásky
30. 11. 2010
Po sedmiletém soužití s přítelem jsem získala nebezpečný pocit, že mého partnera znám skutečně dobře. Můj přítel je člověk skrz naskrz pozitivní. Vlastně, jenom těžko byste na něm hledali nějaké skutečné špatné vlastnosti. To vypadá dobře, že? Hned si jeden pomyslí. Ale problém mohou být i ty pozitivní vlastnosti. Ono totiž, když si představíte, že můj přítel je v neustálé euforii, že chce každý den zažívat něco nového, že neustále vyhledává nové lidi a nové zážitky, jedná zásadně bez použití rozumu, bez plánu, vše nechává na náhodě a hlavně, chová se zcela impulzivně, tak prostě jenom někdy doma čekáte, jestli se vůbec objeví ve dveřích, anebo se právě rozhodl někam odletět. Přestože přítel často jednal impulzivně, paradoxní na jeho jednání bylo, že většinou své konání dovedl do kýženého cíle. Tedy dokázal dosáhnout toho, co si na začátku usmyslel. Jeho rychlým nápadům jsem se vždy snažila vyhnout. Nechtěla jsem skončit někde na druhé polovině zeměkoule, aniž bych věděla jak. Tuhle roli za mě přebírali jeho kamarádi. Já byla naopak ten článek pevného domácího zázemí. Z jednoho nápadu jsem se ale jaksi nevyvlékla a skončila na hodinách čínštiny.
Celé to začalo během oslavy mých narozenin. Den předtím jsme s přítelem sledovali dokument o životě v Číně, čínském stolování, které je mimochodem skutečně otřesné, kulturním životě a složitém čínském jazyku. Pokud byla pod hlasem českého komentátora slyšet čínština, často jsme hned s přítelem propukali v obrovské záchvaty smíchu. Ani se mi chvílemi nechtělo věřit, že ty podivné zvuky by mohly být skutečně nějaký jazyk. Zároveň i čínské nápisy mě uváděly do úžasu. A když jsem se dozvěděla, že běžný Číňan umí pouze základní zásobu čínských znaků a mnoho z nich mu zůstává po celý zbytek života skryto, byla jsem ohromená. Představa, jak bych dopadla, kdybych neznala například písmeno „a“ mě pobavila. Samozřejmě, čínské znaky fungují na naprosto jiném principu nežli čeština. Každý znak může mít několik významů a je plnohodnotným slovem, nikoliv osamostatněným písmenem. Záleží také na vztahu a sousledu s ostatními znaky, které se navzájem v čínštině osmyslují. Ale to jsem se měla dozvědět až za několik týdnů. Zatím jsem byla čínštinou zcela neposkvrněná a měla z ní legraci. Přítelovi se ale čínský svět zdál okouzlující. Dělala jsem si z něj proto šprťouchlata a tvrdila mu, jak ho vidím za rok v Číně s batohem na zádech. On se sice smál, ale hned druhý den na mé oslavě narozenin vše o dokumentu vyprávěl. O půlnoci se tajemně vytratil a já začala doufat v nějaké půlnoční překvapení. Ano, to přišlo, a skoro to se mnou švihlo. Přítel totiž nelenil a už den předtím strávil noc u internetu hledáním nejlevnějších letenek do Číny. Tudíž mi na podnosu naservíroval dvě zpáteční letenky s přesedáním ve Frankfurtu do Šanghaje. Chvilku jsem si myslela, že je to jenom recese, že to přece nemůže myslet vážně. Z jeho výrazu jsem ale poznala, že to myslí smrtelně vážně a začaly na mě jít mdloby. Představila jsem si sama sebe, typickou Evropanku milující jenom evropské filmy, polykající jenom evropskou kuchyni a rozumící jenom evropským jazykům. Říkala jsem si, že alespoň nějaká delegátka nás na našem pobytu zachrání. To jsem se ale mýlila, když jsem si myslela, že bychom jeli s nějakou cestovní kanceláří. „Pojedeme přece sami, na vlastní pěst, abychom si to co nejvíc užili. S cestovkou nepoznáš místní lidi a kulturu, zlato.“ Zlato? Kdybych měla v tu chvíli v ruce zlatou cihlu, praštila bych ho s ní po hlavě. Vzala jsem si tak letenky do ruky a nevěřícně si je prohlížela. Najednou mi na nich ale něco nehrálo. Po chvilce pátrání jsem si to uvědomila. Byly na odlet až za 10 měsíců. Proč? Aniž bych ze sebe byla schopná vydat hlásku, ukázala jsem na nesedící datumy. „No ano, miláčku. Jedeme až za čtvrt roku. To, abychom se naučili aspoň trochu čínsky.“ Zamířila jsem rovnou k baru a nechala si dát dvojitou vodku. Fuj, existuje vůbec nějaký čínský tvrdý alkohol? Asi ho tam budu potřebovat. Naštěstí jsem k letence ale žádný poukaz na kurz čínštiny nedostala, takže jak jsem pochopila, kurz čínštiny probíhá zcela dobrovolně. Kdo chce, může, kdo nechce, bude rozdýchávat letenky. Nechtěla jsem a rozhodla jsem se, že se mnou nic nehne. To tak, ještě se učit ty hrozné klikyháky, kňourat a kníkat čínsky mě nikdo nedonutí. Donutil. A nečekaně přítel.
Přihlásil se totiž na kurzy čínštiny v Tutoru sám. Odmítla jsem jít. Řekla jsem mu, že jeden tlumočník nám bude stačit perfektně. Skoro se mi dostalo ledové sprchy, že jsem nepříjemná a nepodporující žena a měla bych se nad sebou zamyslet. Co jsem měla ale dělat? Dostala jsem letenku do Číny, po které jsem vůbec netoužila. Ano, dívat se čínské čajové plantáže, roztomilé čínské děti a čínské památky v televizi, proč ne. Ale copak musím všechno, co vidím v televizi mít i naživo? Docela bych té televizi i někdy věřila a stačilo by mi to. První lekce čínštiny byly pro přítele peklo. Přicházel domů naprosto zničený s polámaným jazykem a sešitem samá kaňka. Chtěl utěšovat, a zatímco jsem ho jako malého hladila, on mi vyprávěl, jak je sice „paní učitelka“ hodná, ale jak je to těžké. Není absolutně čeho se chytit. S veškerými evropskými jazyky nefunguje ani jedna spojitost. Je to jako prý, jako by byl malé batole a učil se úplně všechno znovu. Nenápadně mi ale během těchto litanií začal podsouvat, jak by bylo ale vše snesitelnější, kdyby vedle něj seděla milá tvář. Taky mi tvrdil, jak by ho motivovala moje přítomnost, protože by měl s kým soutěžit o výsledky. Pak začal lichotit, když říkal, že mě to jistě půjde lépe a můžu mu pomáhat. Vždyť jsem chytřejší, krásnější, svědomitější, milejší a hodnější nežli je on sám ... Prostě jsem to nevydržela a ve slabé chvilce se na kurz čínštiny přihlásila taky. V rámci prvních čtrnácti dní s tím nikdo v Tutoru neměl problém, a tak jsem se tedy stala spolužačkou svého partnera. Přestože jeho vyprávění chvílemi znělo hororově, to jaká byla skutečnost, to předčilo všechna má očekávání. Čínština pro mě byla jazykem z vyšších sfér. Okamžitě jsem pochopila, proč se někteří mimoňové označují za „Číňany“. Přesně takovým mimoněm jsem totiž byla po dva semestry čínštiny já sama. I když jsme se rozhodně nenaučili tolik, kolik by se člověk dokázal naučit při lekcích běžného evropského jazyka, čínština je ohromně motivující jazyk. Když se totiž jednou zakousnete, prostě chcete a musíte tu jazykovou bariéru prolomit. Pomalu se nám blíží doba naší třítýdenní cesty, na kterou nejenom, že rupnou naše úspory, ale také asi naše nervy během balení a plánování trasy. Oba jsme ale nadšení a hrozně se těšíme. Hlavně na to, jestli třeba alespoň jednou jedinkrát budeme něco rozumět. Jestli ano, rozhodně je to důvod k tomu, v čínštině pokračovat. Jestli ne, pak je to důvod k pokračování také. Takže, jak už to tak vypadá, můj vstup do třetí dekády života se nese ve znamení exotických čínských dálek. Kdo by to do mě, evropského gaučového psíka, řekl.