Letos mám zbrusu novou zálibu – studium finštiny!
30. 11. 2010
Zhruba před sedmi měsíci jsem se znovu vrátila do školy. Úžasně dlouhé prázdniny mě, světe div se, dokonce přiměly těšit se na první školní den. Chodím do druhého ročníku na vysoké škole, takže podobných rádoby prvních školních dnů za sebou mám už poměrně mnoho.
Některé vyčnívají, jako třeba ten, kdy jsem nastupovala do druhé třídy. Ten den si pamatuji, protože příšerně pršelo. Provazce dešťové vody se táhly po všech chodnících a kaluže byly všude kolem, což způsobilo, že většina dospělých, kteří doprovázeli své ratolesti do školy, se podivně „pokrucovala“ a tančila mezi kalužemi ve snaze vyhnout se mokrým nohám. My děti jsme si takové počasí pochopitelně užívaly a místo toho, abychom se těm malinkým rybníčkům, které vznikaly na cestě, vyhýbaly, vyhledávaly jsme je. Činilo nám neskonalou radost do nich skákat a cákat tak na všechny, kteří se, byť je nedopatřením, ocitli v naší těsné blízkosti.
Své zahájení druhé třídy si ale nosím v hlavě z jiného důvodu. Důsledkem toho mokrého počasí a nezbedného vymetání každé louže, která mi zkřížila cestu, jsem si kompletně promočila své boty, což mělo na svědomí mé pozdější uklouznutí, následný pád ze schodů a zlomenou levou ruku. Pro spolužáky jsem tehdy byla hrdinka se sádrou, ale nutno dodat, že u doktora to s tím mým hrdinstvím zas až tak žhavé nebylo. Ale takový šťastně nešťastný začátek školy byl v mém životě spíše výjimkou, zas tolik akční dítě jsem přeci jen nebyla.
Do třetího semestru jsem se ale docela těšila. A to hned z několika prostých důvodů. Jsem společenský tvor, a tak jsem si v okamžiku, kdy jsem na vysokou školu nastoupila, našla několik nových přátel, kteří mi v létě poměrně scházeli. Mám sice kamarády ve městě, odkud pocházím, ale na koleji je to přeci jen trochu jiné kafe a já musím chtě nechtě přiznat, že jsem své spolubydlící i spolužáky postrádala.
Moje vysoká škola není nijak velká, tudíž v ní panuje téměř rodinná atmosféra. Každoroční tradicí je setkání všech studentů, nováčků nevyjímaje, v aule. Jednou jsem si tím už prošla, a tak vím, oč jde a o čem se zhruba bude hovořit. Obvykle rektor pronese uvítací řeč směřovanou právě novým studentům, následně nás obeznámí se změnami, které během našeho „volna“ ve škole nastaly, a pak tradičně předává slovo dalším zaměstnancům školy, jejichž úkolem je sdělit nám novinky související se studijními obory, a tak dále.
Naše škola je samozřejmě také zapojena v programu, který nám umožňuje studijní pobyt v zahraničí, a funguje to pochopitelně i naopak. Cizí studenti mohou přijet a studovat na naší škole. Máme na výběr hned z několika různých univerzit, z těch, které si pamatuji, bych zmínila například univerzitu ve Finsku, Norsku, Holandsku či Rakousku. Já jsem se ale, s ohledem na to, že jsem na své vysoké škole strávila teprve rok, na konkurz, jehož úkolem je vybrat vhodné adepty pro studium v zahraničí, nepřihlásila. Zatím jsem nad možností studovat na univerzitě v jiné zemi ani nepřemýšlela, což ale neznamená, že bych se jí nechtěla zabývat v budoucnu. Jeví se mi to totiž jako úžasná příležitost, která vás může mnohému naučit. Nejenže si vyzkoušíte studium v jiném než rodném jazyce, ale také poznáte spoustu nových lidí, a pokud přátelství, která s nimi navážete, budou dostatečně silná, mohou vám vydržet třeba po celý život.
Jelikož jsem se kvůli nemoci nemohla dostavit na ono zmiňované setkání studentů v aule, se všemi jsem se poprvé setkala až na hodině angličtiny, která se konala až další týden v pondělí. Byla radost vidět náš ročník zase pohromadě. Trochu mě zklamalo zjištění, že ne všichni jsme byli schopni úspěšně dokončit první ročník, ale když jsem se rozhlédla po třídě, uvědomila jsem si, že „tvrdé jádro“ zůstalo a s ním i většina mých přátel.
A navíc, byly tu i nové tváře! Když pominu naší novou profesorku, mám na mysli dívku, která seděla přímo naproti mě. Dlouhé blond vlasy, modré oči a drobounký obličej, nezdálo se mi, že bych ji na škole někdy předtím viděla. Elegantní sukně a boty do špičky, ale s tkaničkou. Nepůsobila extravagantně, ale přesto mezi námi trochu vyčnívala.
Když jsme se záhy všichni museli představit nové profesorce, pochopila jsem proč. Jmenovala se Anu. Pocházela z Finska a rozhodla se strávit rok na naší vysoké škole, což jí umožnil právě výše zmíněný studijní program. Mluvila velmi dobře anglicky, se zvláštním nenapodobitelným přízvukem, a ačkoliv o finštině toho opravdu moc nevím, vsadila bych se, že takovým akcentem oplývají snad jen Finové. Hodinu a půl trvající přednáška zabývající se britským romantismem v literatuře konečně skončila a my jsme se pomalu začali zvedat ze židlí.
Když jsem odcházela ze třídy, všimla jsem si, jak má nová finská spolužačka zoufale zírá do rozvrhu ve snaze zjistit, kde má další hodinu. Bylo mi jí opravdu líto, živě jsem si totiž vybavila, jak jsem zhruba před rokem takhle nešťastně nahlížela do svého rozvrhu já. První týden bývá nejhorší. Nevíte, kde kterou učebnu či přednáškový sál hledat, a pokud se vám přeci jen po dlouhém utrpení podaří na onu místnost konečně narazit, zjistíte, že žádná z těch tváří, které si matně pamatujete z předchozí hodiny, se v ní nenachází. Vaši přednášku s největší pravděpodobností přesunuli jinam, a tak vám nezbývá nic jiného, než se opět vydat na cestu labyrintem vysokoškolských chodeb.
S touto vzpomínkou z loňského roku se ve mně probudila vlna soucitu a spoluúčasti. Bez váhání jsem vzala novou spolužačku za rameno a nahlédla jsem do jejího rozvrhu. V mžiku jsem zjistila, kdy a kde bude probíhat její další přednáška, a než se Anu stačila vzpamatovat, už jsme společně kráčely do třetího poschodí.
Prohodila ke mně pár slov v její rodné finštině, ale z mého výrazu jistě velice rychle pochopila, že u mě s finštinou skutečně neobstojí, a tak plynule, bez povšimnutí, přešla na angličtinu, která byla společným dorozumívacím kódem pro nás obě. Na škole zatím nikoho neznala, a tak jsme se domluvily, že se sejdeme odpoledne po přednáškách, a já jí ukážu, kde co je, a jak to tady vlastně chodí.
Musím říct, že to bylo výborné odpoledne. Zpočátku jsem sice měla trochu strach, protože jistý komunikační blok mezi námi přeci jen byl, ale ukázalo se, že i průměrná znalost jednoho světového jazyka vám bohatě postačí, pokud opravdu komunikovat chcete. Během několika dní jsme se spřátelily, a obě jsme tak dostaly příležitost poznat, jak to funguje v zemi té druhé, dokonce jsem ji začala učit základům naší mateřštiny, aby si nepřipadala tak ztracená pokaždé, když na ni někdo s češtinou vyrukuje.
Anu u nás měla studovat dva semestry, načež jí čekal návrat zpět do Finska. Přiznávám, že mi to bylo poněkud líto, byly jsme si docela blízké.
Koncem zimního semestru jsem dostala spásný nápad! Rozhodla jsem se, že zkusím své štěstí a přihlásila jsem se jako zájemce o studium na finské univerzitě. Zpočátku jsem to brala jako určitou legraci, zdálo se mi skvělé, že bychom si s mou finskou kamarádkou prohodily role. Náhle jsem ale stála před výběrovou komisí, a než jsem se stihla vzpamatovat z pohovoru v angličtině, bylo mi oznámeno, že příští akademický rok strávím ve Finsku!
Moc dobře jsem si uvědomovala, jaké to pro mou kamarádku bylo, když nerozuměla ani slovo česky. Možná i proto jsem se rozhodla takové situaci předejít. Poprosila jsem ji, zda by mě na oplátku nemohla zasvětit do tajů finštiny. Nadšeně souhlasila, a tak jsme se ve volných chvílích věnovaly jak studiu finštiny, tak češtiny.
Finština ale, podobně jako čeština, není jazykem jednoduchým, a tak jsme se leckdy zasekly na banalitách, které naši vzájemnou výuku podstatně zpomalovaly. Navíc den odjezdu mé přítelkyně se blížil, tudíž bylo pochopitelné, že jsme trávily čas, který nám zbýval, jinak než s knihou v ruce.
Poté, co se Anu vrátila zpět do Finska, jsem se trochu poohlédla po alternativních možnostech výuky finštiny. Kupodivu jsem zjistila, že některé jazykové školy nabízejí studium finštiny v Praze, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Kvalifikovaný lektor mou finštinu přeci jen utuží o něco lépe než pravidelné dýchánky s kamarádkou.
Ve finále jsem si tedy zvolila kurzy finštiny, které nabízí jazyková škola Tutor. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mým cílem po příjezdu na finskou univerzitu bylo ohromit všechny přítomné svou vynikající znalostí finštiny. V první řadě jsem si přála naučit se základům finštiny, na kterých bych během ročního pobytu ve Finsku mohla stavět. Lekce finštiny jsem brala jednou týdně a samostatně jsem se pak pokoušela pracovat na své finštině ve volném čase.
Za necelé dva měsíce moje kurzy finštiny končí, a brzy na to mě čeká odlet do Finska, takže upřímně doufám, že tam své znalosti z hodin finštiny zúročím.