Nečekaná aférka s holandštinou
30. 11. 2010
Na jazyky jsem nikdy nebyl žádným expertem. Na to bych chtěl upozornit hned na začátku. Sice jsem udělal maturitu z angličtiny, ale to jenom proto, že byla povinná a s němčinou jako povinným druhým jazykem na střední jsem se pral celou dobu. O tom, že bych se jako někteří mí spolužáci přihlásil k nepovinnému třetímu jazyku, si mí rodiče mohli nechat jenom zdát. Z angličtiny jsem během prvních dvou let na vysoké na technice stejně použil akorát technickou terminologii, takže jsem docela dost věcí zapomněl, ale nijak mě to netížilo. Turistů, co hledali metro, jsem vždycky poradil a s cizinci v klubu po půlnoci jsem se dokázal na baru už bavit bez problémů. Angličtinu jsem tak po dlouhé době použil, když jsme se s partou kluků rozhodli vyjet někam za hranice a vybrali si jako cíl Holandsko. Vyrazili jsme na cestu stopem, takže jsme se pár dní poflakovali po Německu, kde jsem zjistil, že neumím už vůbec nic z jejich štěkání. A tak jsem se těšil do Holandska, že tam člověk bude aspoň lidem rozumět. Pro turisty je holandská krajina ráj. Nikdo vám tam nenutí jejich jazyk, protože všichni mluví perfektně anglicky. Co jsme potřebovali (a že jsme toho nepotřebovali moc), jsme si zařídili. Holandštinu jsme slyšeli jenom občas a to zněla naprosto fantasticky. Většinou se totiž nedala odlišit od chrochtání prasat v ohradě. O zábavu jsme měli v barech postaráno, když jsme na místní týpky po několikátem Heinekenu začali na oplátku chrochtat. Potkali jsme se ale se skvělou partou lidí z Belgie, co cestovali na kolech po celém Holandsku. Po pár dnech v Amsterodamu jsme se rozhodli, že si půjčíme kola a vyrazíme do Rotterdamu na pár dní s nimi. Jeden z belgických kluků, přestože mluvil francouzsky, holandsky uměl, takže nás vedl. Spoustu věcí nám překládal, a tak jsme za pár dní zdravili na ulicích ty nejlepší baby, a jak říkal jeden z nich „dělali roztomilýho“. Nakonec se nám celá cyklo trasa trochu posunula, když jsme na kolech strávili deset dní a viděli i Utrecht a Haag. Po čtrnácti dnech celkem nám ale začali docházet peníze, takže nezbývalo, nežli se z Holandska vytratit. V Praze jsme vzpomínali na super časy, kdy stačilo mít kolo a vyrazit po městě nebo daným kraji kamkoliv. Tady to nešlo, to by se člověk musel mít kyslíkovou masku a fyzičku profi sportovce.
Po prázdninách se na technice jako vždy nabízely možnosti odjet na stáž do ciziny. Nikdo to u nás moc nevyužíval, přece jenom, technika je všude dost stejná a ta česká není úplně tak špatná. Moc kluků proto ven nejezdilo. Ani mě to nikdy nenapadlo. To se ale změnilo, když jsem od kámoše zjistil, že se dá jet i do Maastrichtu, což je město na holandském pohraničí. Okamžitě jsem se tak přihlásil, a i když jsem neměl nejlepší známky, pro malý zájem studentů mě vzali. Jako vždycky jsem jel tak trochu na štěstí. Když se to dozvěděli kluci, co jsme spolu v létě Holandsko projeli, hned se ke mně do neexistujícího bytu objednali. Protože jsem nejel do země, kde je úředním jazykem angličtina, němčina nebo francouzština, měl jsem nárok na kurz holandštiny na fakultě. Říkal jsem si, že je to dobrá příležitost, jak dostat kredity zadarmo. Takže jsem do Maastrichtu vyrazil a čekalo mě pořádný překvapení. Škola totiž vůbec nebyla lehká, takže mě stálo dost času se do ní připravit. A za druhý, hodiny holandštiny taky nebyly zrovna odpočinek, takže jsem se musel učit na testy a zkoušky. Když přijeli kluci, dělali si srandu, že mě ani nemůžou poznat, jak se furt učím. Pravdou ale bylo, že mě škola takhle bavila o něco víc, a když jsem se po semestru a měsíci navíc, kdy jsem po Holandsku cestoval, vrátil, věděl jsem, že mi ta škola dala hodně. Byla to skvělá zkušenost, jak se trochu postavit na vlastní nohy. Člověk v tom byl sám a musel si věci nějak bez pomoci zařídit, zorientovat se. Navíc jsem se vrátil s angličtinou o level lepší a díky přísné profesorce holandštiny jsem byl na ulici schopný zařídit si základní věci a domluvit se v obchodě nebo hospodě o tom, co bych chtěl a potřeboval. Nejdřív to pro všechny byla sranda, že umím něco holandsky, ale pak mi to začala vrtat hlavou, že by to vlastně ani nemuselo být k zahození. Kdo tady v Čechách totiž umí holandsky? Toho by se určitě dalo do budoucna využít. Minimálně k tomu, že jsem věděl, že se chci do Holandska brzy vrátit a klidně tam i zkusit po škole nějakou práci. Zaplatil jsem si tak kurz holandštiny a začal chodit dvakrát v týdnu do školy. V Tutoru mě holandština bavila, protože jsem se nemusel učit úplně od začátku. I když jsem to měl pořád na talíři, že chodím poslušně do školy jako šprt, kluci mě docela podpořili a nakonec jsme se shodli na tom, že učit se neobvyklý jazyky je jedna z mála věcí, co by mohla mít dneska nějakou budoucnost. A máma, ta se skoro rozbrečela, když viděla, že na holandštinu fakt pravidelně chodím a něco mě konečně více méně vážně baví. Díky Holandsku jsem na bakalářku taky rozdělala práci, která vycházela z technických zařízení používaných v holandských docích. Vedoucí práce mě tady v Čechách v projektu dost podporoval a tvrdil, že kdybych na ní dělal dál, mohl bych dostat stipendium na inženýra do Holandska. To pro mě byla úplně nejlepší vidina toho, kam bych se mohl dostat. Doma z toho měli Vánoce a otec všude vyprávěl, že jeho syn půjde studovat do zahraničí. Na to, za jakýho flákače mě měli, to nebyly špatný vyhlídky. O důvod navíc se holandštinu učit. Z jednoho malýho pánskýho výletu se nečekaně vyklubala docela zajímavá osudová záležitost. Určitě mě změnila, protože mi konečně v životě o něco jde a mám svou docela pěknou vizi, kterou bych si chtěl naplnit.